reklama
Když jsem viděla Titanic, bylo mi asi 16. Tenkrát jsem tu scénu přešla s bohorovným klidem, že tohle všechno už je přece dávno vyřešené… Můžeme si vzít, koho sami chceme nebo se koneckonců vůbec brát nemusíme. Až když jsem pak začala studovat a později pracovat a zjistila, jak těžké je pro běžnou rodinu sladit práci a péči o děti, došlo mi, jak to Rosina matka myslela.
Pánové prominou, ale jsou to většinou ženy, které jsou téměř po celý život limitovány péčí o dítě. Jsou to ženy, od kterých společnost stále automaticky očekává, že budou na mateřské, rodičovské a ošetřovném, když je dítě nemocné. Že budou chodit s dětmi k lékaři, na rodičovské schůzky, že se budou starat o nákupy dětského oblečení a školních potřeb a pak šup do důchodu, aby mohly mladým hlídat děti. Jsou to častěji ženy, které se musí alespoň na čas vzdát svých koníčků. Zatímco mužů se při pracovních pohovorech nikdo neptá, jak to budou řešit s dětmi, ženy tuhle otázku pořád cítí i nevyřčenou. Při výběru zaměstnání většina žen řešila, jaká tam bude pracovní doba, jestli stihne vyzvednout děti ze školky, jestli to není moc daleko od domova… Matka, která dá dvouleté dítě do dětské skupiny, je odsouzena jako krkavčí. Jsou to častěji ženy, které zůstávají v roli samoživitelky s dítětem a dluhy na krku, a společnost jim to dá ještě takříkajíc sežrat, že si za to samy můžou, protože si špatně vybraly chlapa.