Ve včerejším textu jsme si nastínili, co předcházelo okupaci Československa před 53 lety a že 60. léta a rok 1968 byly svého druhu vrcholem našich dějin. V této druhé části si povíme, které hodnoty Pražského jara 1968 navzdory okupaci přežily normalizaci a které se, obrazně řečeno, dostaly do pokladnice hodnot nejen tohoto národa, ale celého lidstva.
Před třiapadesáti lety vtrhla do tehdejšího Československa vojska Varšavské smlouvy, a násilně tak ukončila liberalizační proces v tuzemské společnosti i politice. Výročí událostí 21. srpna 1968 připomínají vzpomínkové akce v Praze i regionech, nové knižní publikace i projekce na karlovarském filmovém festivalu.
Vyprávění o Pražském jaru 1968, které bude předmětem tohoto textu, má (přestože vychází 21. srpna) jasné poselství: rok 1968 nebyl o 21. srpnu, ale o tom, co mu předcházelo – stejně jako československá 60. léta nebyla o boji dvou frakcí komunistů, ale o dokonání demokratizačních a zároveň socializačních tendencí, nastoupených už Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem. (Vicešéf naší mise při OSN roku 1968 M. Polreich: „V Polsku a Maďarsku šlo o násilné lomcování řetězy s věšením na lucerny, u nás doslova o pokojné celonárodní referendum o demokratizaci socialismu.“) Vrcholným datem Pražského jara byl pak 26. červen 1968, který dal poslední razítko na celé směřování 60. let: toho dne byla totiž většinovým rozhodnutím parlamentu ČSSR poprvé v našich dějinách zrušena cenzura…